Grigorij Rasputin

Muž, kterého nešlo zabít. Rasputin se stal nejpodivnější postavou dějin

Patřím mezi nejbizarnější postavy ruských i světových dějin. Podle některých jsem byl fanatický pomatenec, podle jiných vychytralý manipulátor, který našeptával dokonce i carské rodině. Na sklonku mého života se pak ukázalo, že nejen kočka, ale i já jsem měl devět životů.

Narodil jsem se v roce 1869. Vyrostl jsem na Sibiři. Do školy jsem nechodil, matka mi zemřela a „vychovával“ mě jen opilý otec. Takže žádné šťastné dětství. Chytrost se u mě míchala s bláznovstvím, oddával jsem se alkoholu i divokým večírkům, pátral jsem po kouzlu mystiky a hypnózy. Nebyl jsem zkrátka úplně normální.

I přes můj nezřízený život jsem hledal také víru a při této cestě jsem zavítal až do Petrohradu. Tady jsem se seznámil s carem Mikulášem II. a především s jeho ženou Alexandrou Fjodorovnou. Ti měli nemocného syna, kterého se mi povedlo údajně zázračně vyléčit.

Podivín, co měl obří moc

Právě tento akt mi zajistil u cara a jeho manželky obrovskou důvěru. Prostý lid na mě sice pohlížel všelijak, ale Mikuláš si ode mě dokonce nechával radit i v důležitých politických otázkách. Avšak i když jsem mu měl říci, aby se nehrnul do první světové války, neposlechl mě. Nakonec musel na frontu odjet i on sám.

V Petrohradu tak zůstala vládnout jen Fjodorovna, na kterou jsem měl stále větší a větší vliv. Existují i spekulace, že jsme byli milenci. Ani má vysoká pozice u dvora mi však nebránila v tom pokračovat v bujarých večírcích.

To způsobilo, že příbuzným cara i některým ruských politikům se mnou došla trpělivost. Upředli plán, na jehož konci jsem měl zemřít.

Podle legendy se mě nejprve pokusili otrávit, jed na mě ale nepůsobil. Posléze mě opakovaně střelili, dokonce i do hlavy, přesto mě jen zranili. Pak mě hodili do řeky Něvy. I v ní jsem zřejmě ještě chvíli žil a dokonce jsem se snažil dostat se na břeh. Nakonec jsem ale v chladném toku zemřel. Psal se rok 1916.

Jestli se o mě chcete dozvědět víc, můžete si pustit můj song.