„Běž si chvíli hrát ven.“ Kdysi to fungovalo jako kouzelná formule. Dveře se zavřely a hodina utekla coby dup – na zahradě, mezi domy nebo na hřišti.
Dnes ta věta často naráží na realitu, která se za posledních dvacet let výrazně změnila. Ne že by děti přestaly mít o venkovní hru zájem – jejich volný čas ale dnes zaberou mobil, počítač, kroužky a škola. A rodiče se navíc častěji bojí pustit dítě ven samotné.
Jenže když dítěti vezmete mobil, ještě to neznamená, že půjde ven. Pokud venku nemá kam jít, nemá s kým si hrát nebo nesmí nikam samo, bude se prostě nudit doma. A to vlastně vůbec nemusí být špatně. Nuda jen dnes nezní moc populárně – nudit se není v módě, a to platí i pro nás dospělé.
Nuda není nepřítel.
Podle neurologa MUDr. Martina Jana Stránského je právě ona nejjednodušší ochranou dětí před riziky digitálního světa.
„Dítě, které se nudí, se zároveň vzdělává. Kouká kolem sebe a najednou začne zkoumat věci v blízkosti, hrát si s ostatními, zabaví se. A mimoděk tvoří nové spoje v mozku.“— MUDr. Martin Jan Stránský, neurologRozhovor v Reflexu: Zažít nudu? Nevadí! →
Ani dřív to nebylo samozřejmé. Historický rozbor československých hřišť ze 70. a 80. let připomíná, že venkovní prostor nebyl automaticky podnětný. Doboví odborníci kritizovali jednotvárné sídlištní plácky, kde děti neměly co měnit, stavět ani objevovat.
1. Kolik je toho venku vlastně?
Výzkum České děti venku (STEM pro Nadaci Karla Komárka) zjistil, že český školák stráví ve sledovaných venkovních prostředích v průměru 1 hodinu 33 minut ve všední den a 3 hodiny 22 minut o víkendu. Takže žádná generace zavřená doma – děti ven pořád chodí.
Jenže počet minut nic neřekne o tom, co se tam venku vlastně děje. Hodina venku může být hodina na tréninku, kde dítě běhá podle píšťalky, ne podle vlastní hlavy. Splní se tím pohybové doporučení, ale nezbyde čas na to nejdůležitější: postavit bunkr z větví, vymyslet honičku, nebo se jen tak courat s kamarády bez cíle.
“Volná, neřízená hra se měří mnohem hůř než kroky nebo tepová frekvence. Nemá vlastní aplikaci ani grafy.
Máme ale slušnou představu, co jí dává šanci vzniknout – a co ji naopak dusí.
2. Zahrada není kouzelný spínač. Je ale blízko
Zahrada dítě sama nerozhýbe. Nikdo se nezvedne z gauče jen proto, že má za oknem trávník. Má ale jednu vlastnost, kterou žádný sebelepší park na druhém konci města nenahradí: je hned za dveřmi. Mezi nápadem jít ven a samotnou hrou nestojí cesta autem, hledání bot, ani otázka, jestli má rodič zrovna čas a náladu na doprovod.
Město tenhle rozdíl částečně dohání parky a hřišti – nejde tedy o to, že by dítě z paneláku mělo horší dětství, jen jinak organizované. Rozhoduje hlavně jedna prozaická věc: jestli existuje prostor, do kterého lze vyrazit bez plánování jako na výpravu.
Podobný signál – z docela nechtěného přírodního experimentu – přinesla německá studie mezi předškoláky. Když se zavřely školky, hřiště i sportovní kluby, čas venkovní hry vzrostl výrazněji u dětí s vlastní zahradou než u těch, které ji neměly.
Pandemie rozhodně není vzor normálního týdne. Ukázala ale, že na prostoru kolem domu opravdu záleží.
Reprezentativní výzkum Národního koordinačního střediska u 1 423 dětí ve věku 9–17 let zjistil, že zhruba tři čtvrtiny z nich jsou venku několikrát denně, denně nebo skoro denně; s věkem to klesá.
Nejaktivnější byly děti z východního Slovenska, nejméně z Bratislavy – zajímavá paralela k českému rozdílu, nikoli však důkaz stejné příčiny. Jde o data z pandemického roku, berme je jako doplňující kousek skládačky.
3. Venkovní hra potřebuje i druhé děti
Prostor je jen půlka příběhu. Ta druhá půlka chodí po dvou nohách a jmenuje se kamarád.
rodičů školáků uvádí jako podstatnou překážku venkovního pobytu, že si dítě nemá s kým hrát. Za osm let se tato bariéra dostala na třetí místo – hned za internet (47 %) a počítačové hry (44 %).
Hra venku totiž zřídka funguje jako sólová aktivita – je to spíš improvizované divadlo, které potřebuje aspoň druhého herce.
Když je doma hřiště, nemusí dítě kamarády hledat – kamarádi přijdou za ním.
Ze zahrady se snadno stane místo, kde se děti z okolí scházejí. A rodiče mají přehled, aniž by museli stát za zády.
Byli jsme čtyři sourozenci a na zahradě jsme měli jeden strom. Každý z nás si na něm zabral svou větev a měl tam své útočiště. Dodnes je neuvěřitelné, kolik legrace jsme si na jednom stromě užili.
„Pak k němu samozřejmě přibyl domeček. Chodily k nám děti z okolí i kamarádi ze školy – většina z nich byli jedináčci, kdežto u nás byl plný barák a pořád jsme něco vymýšleli. Ten strom tam stojí dodnes.“
4. Skluzavka sama dítě venku neudrží
Na zahradě je snadné přemýšlet ve výrobcích: skluzavka, houpačka, pískoviště, prolézačka. Katalog nabízí přesně tenhle jazyk. Dítě ale nevidí seznam položek – vidí jedno prostředí, ve kterém se skluzavka jednou promění v hrad, podesta v obchod a nenápadný kout mezi keři ve výpravu nebo tajnou základnu.
Nejde o to najít zázračný prvek, který děti udrží venku déle. Prostor by si mělo jít za rok předělat jinak, protože dítě mezitím povyrostlo.
Nemusí to přitom být velká zahrada – jedna věž se skluzavkou v sobě schová lezení, domeček i kryté pískoviště pod podestou, jak ukazujeme v článku Dětské hřiště pro malou zahradu.
Tip při výběru: Sestava, kterou nejde použít třemi různými způsoby, se okouká rychleji, než rodiče stihnou spočítat, kolik za ni zaplatili.
5. Ne zákaz, ale skutečná alternativa
Zákaz mobilu sám nestačí – to už víme. Smysluplnější je vytvořit podmínky, ve kterých má hra šanci vzniknout sama:
Děti chodit ven nepřestaly. Změnily se ale podmínky, za kterých se to děje.
Zahrada, dvorek nebo hřiště dítěti hru nevnutí – mohou jí ale dát šanci vůbec začít. A často i důvod, proč za vaším dítětem přijdou kamarádi.