Karel Havlíček Borovský

Rakousko-Uhersko se ho bálo. Karla Havlíčka Borovského poslali do Brixenu

Jistě, osobností národního obrození, které v 19. století přispělo ke vzniku moderního českého národa, bylo více. Jen málo z nich ale bylo pro Rakousko-Uhersko takovým trnem v oku jako já – Karel Havlíček Borovský.

Když jsem se v roce 1821 narodil, byl to docela jiný svět. Lidé se báli dělat satiru, česká novinařina v podstatě neexistovala a kritizovat literární díla se ve společnosti neslušelo. A z Čechů byl národ, který měl navždy úpět pod Rakouskem-Uherskem. Já to všechno změnil.

V revolučním roce 1848 jsem založil Národní noviny. Šlo v té době o něco neslýchaného, protože to byl první deník psaný výhradně česky. Do toho jsem se začal angažovat i jako politik a usiloval jsem o posílení české identity. Ostrými slovy směrem k vládě jsem nešetřil.

Úřady si na mě proto brzy posvítily. Začalo to cenzurou. Nejdříve mi stát zakázal satiru a pak i celé noviny. Texty jsem psal ale dál, musel jsem se ostatně nějak živit. A Rakousko-Uhersko se mě bálo stále víc a víc. Viděli ve mně buřiče, který může ohrozit celou říši.

Nevyžádaná cesta za Alpy

Život se mi naplno proměnil 16. prosince 1851. Brzy ráno si pro mě přišla policie. Odvezli mě tak daleko na jih, jak to jen v rámci Rakouska-Uherska šlo. Do Brixenu, který se nachází v dnešní Itálii.

Nemůžu říct, že to bylo klasické vězení. Dostával jsem od státu i nějaké peníze na život, směla mě navštěvovat i rodina. Trpěl jsem ale sociální izolací, nemohl jsem publikovat a nesměl jsem se vrátit do Čech. V Brixenu se zhoršil i můj zdravotní stav. Na tuberkulózu jsem zemřel v roce 1856. Po smrti mě národ vnímal jako mučedníka. Traduje se, že na mou rakev položila Božena Němcová trnovou korunu.

Jestli se o mě chcete dozvědět víc, můžete si pustit můj song.